Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S druhým albumom sa vracia spolok, ktorý subjektívne považujem za čosi ako súčasnú anglickú BDM jednotku. Londýnčanov UNFATHOMABLE RUINATION sme si podrobnejšie priblížili pri ich debute, od vydania ktorého prebehli už štyri roky. Medzi ním a novinkou vyšlo v roku 2014 EP „Idiosyncratic Chaos“, na ktorom sa UR predstavili v päťčlennej zostave. Druhým gitaristom sa stal Sicílčan Rosario Piazza (ex-CADAVER MUTILATOR, hrá aj v londýnskych THE BODY FARM) a post vokalistu po Danielovi Neagoem prevzal Ben Wright (ex-FLESHROT). Deväťskladbová novinka je na svete od augusta, tak si povieme, čo ešte majú UR nového.
Skladateľským vrecom zatriasli celkom prudko, vysypalo sa z neho vyše trištvrte hodiny prvotriednej brutálnej a technickej deathmetalovej smršti. Brutalitu spomínam na prvom mieste, hrá sa tu síce technicky, žiadne hľadanie krásy v jednoduchosti, ale kompozičná prešpekulovanosť je skvelo zabalená do zničujúcej surovosti, nejedna pasáž vyznieva rovnako besne ako to, čo robia (tiež obdivuhodne technickí) INTERNAL SUFFERING. Skrátka hutná, útočná, avšak prepracovaná deathmetalová brutalita, v ktorej na druhej strane odchytíte mnoho zaujímavých gitarových motívov (niekedy im to aj trilkuje ako u ORIGIN), vydarené atmosférické harmónie, mnoho vyhrávok, precíznu hru basgitary a naozaj kvalitné bicie. Vokál je pochopiteľne naklonený skôr extrémnejšiemu, ale nie ugrganému hlbokému growlu, a oproti debutu je v skladbách viac náladových, uvoľnených, progresívne ladených pasáží. Pre niekoho možno rozriedenie brutality, podľa mňa však hudbu na „Finitude“ príjemne ozvláštňujú a obohacujú ju o ďalší rozmer.
Chutná jednohubka pro skalní příznivce. FATHER BEFOULED už přes patnáct let zasahují tam, kde je třeba ukojit poptávku po tvorbě ranných INCANTATION. Příjemné EP, které akcentuje spíše jednodušší stránky kultovní „pillardovské“ éry americké legendy.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.